Včera 4.9. jsme se se Spikym zúčastnili tohoto MR v Nymburku. Když to shrnu do jedné věty pro ty, co nechtějí číst moje bláboly tak : totálně jsme to posr... - oba! Nasbírali jsme hned 5 nul a tím zkončili na posledním šestém místě. ( my prostě netroškaříme, když už něco posr..., tak pořádně )
Tak a teď trošku k tomu proč. Smolný víkend už začal ve čtvrtek. Na první procházce se mi Spiky vyválel v něčem hodně hnusným a smradlavým, takže musel pod sprchu. Na druhé Argo dostal dileteci žaludku. Naštěstí s námi byla Markét a Mati a hned nás odvezly na veterinu. Za to jí strašně, strašně moc děkuji. Tam Argimu dali okamžitě kapačky, injekci, udělali dekompresi žaludku a rentgeny. Hrozilo totiž, že to bude opětovná torze. To se naštěstí nepotvrdilo a my si Arga mohli vzít domů. Jenže jsem s ním musela jít v pátek na kontrolu a hlavně ho hlídat, jestli znovu nedochází k diletaci. Takže do Nymburka jsme se Spiky jeli až odpoledne a dorazili tam až po osmé večer. Takže jsme samozřejmě nestihli trénink, který je pro nás bohužel ještě hodně důležitý. Další shoda náhod byla, že jsme šli cvičit jako první. Měli jsme být druzí, ale fena před námi hárala, takže jsme se posunuli na první místo. A já se docela potřebovala na někoho podívat a Spikymu taky vyhovuje jít později - pěkně se natěší. Vzhledem k tomu, že začátek se posunul o třičtvrtě hodiny a já pro něj neměla domeček, byl docela chcíplej. Na odložení to bylo super - získali jsme plný počet, tím to ale taky zkončilo. Chůze byla hrozná a to mě docela rozhodilo. Nevnímal, nekoukal, šel kus ode mne, takhle ošklivě chodil tak dva roky zpátky. Pak se trošičku vzpamatoval, ale stejně nic moc. Za čtverec jsem dostala strhnutý body já, za pomoc tělem a že jsem šli daleko od kuželů. Přivolání - zase pomoc tělem a nebylo to nijak závratně rychlý. A pak už jen samý nuly. Čtverec si Spiky spletl s kuželem a pak si s kužely začal hrát a nosit mi je. Aport byl hezký rychlý, ale překusoval(to mi už hodně dlouho neudělal) a sedl si za mě. Ale hlavně jsem ho pochválila před ukončením cviku. Pří aportu přes překážku se málem zabil, protože jsem ho na radu stewardky dala moc blízko. Moje chyba, mám se držet vlastního rozumu. Bála jsem se že se zranil, cvik jsme tedy ukončili. U dřívek jsem zapomněla, že se otáčí, nedala Spikymu povel, on se otočil se mnou, mě to překvapilo a začala jsem mluvit. Nakonec polohy. Spiky si krásně lehl, první sednutí bylo tak na půl a podruhé si nesedl vůbec. Mě nenapadlo zopakovat povel, takže taky nula. Když to shrnu, tak většina nul byla mojí zásluhou, ale ani Spiky necvičil, tak jak umí. Byla to hrozná škoda, že jsme se předvedli v takovým světle, ale co se už dá dělat. Na druhou stranu jsem se opět něco přiučila a paní rozhodčí mě potěšila, protože Spikyho pochválila a řekla, že je to výborný pes s budoucností. Tak snad jí to příště dokážem Jo a taky jsme poznali spoustu nových lidí a tak na listopadovým MR v Praze nebudeme úplně sami.

Ač se tomu nechce věřit, tak letos to už byly naše páté NH. A jako vždy naprosto dokonalé - nejlepší závody ze všech. Tento rok nás tam ale nakonec nebylo moc, jen já a obě Káti. Magda, Kristýna a Marťa měly bohužel jiné povinnosti. Ale my bojovaly i za ně. Předpověď počasí slibovala na víkend déšť a zimu, naštěstí ale nevyšla a počasí bylo super. Zima, ale slunečno, těch pár přeháněk nepočítám - to bylo na osvěžení .
Vzhledem k počasí šitému ridgebackovi na tělo, měl Argi všechny tři dny výbornou běhací náladu. Naštěstí moc nevtipkoval, freestyle byl asi jen jeden a zbytek byly čisté a skoro čisté běhy . I na zóny se trefoval - občas. Dokonce vyhrál pohár za nejlepšího ridgebacka. Sice byl jako vždy v kategorii sám, ale to nic neznamená. My sami jsme si sobě největším soupeřem. A parkur byl hodně těžký ! Argo ho doběhl pouze s jednou odmítačkou, protože musel odběhnout seřvat šílícího Spikyho u parkuru. Naštěstí smečka zuřivých šeltií ho zastavila a poslala zpět za mnou. Takže pohár byl náš. Ze Spikyho jsem měla taky moc velkou radost. V pátek se nominoval do velkého sobotního finále jednotlivců. Jsem na něj moc hrdá. Bylo to vůbec poprvé, co jsem se tam nominovala, takže jsem byla řádně nervozní - maturita hadra . Spiky byl nahecovanej z atmosféry tak, že málem explodoval . Finále bylo formou paralelního závodu. My bohužel vypadli hned v prvním kole, neb jsem Spikyho vytlačila do špatné díry tunelu , ale já byla z našeho výkonu přesto nadšená. Atmosféra nám paradoxně pomohla a já i Spiky jsme nic neřešili. Podobně nádherně běžel i ve finále klubů - neskutečně rychle (nevím proč, ale mě prostě pořád ta jeho rychlost překvapuje) a hlavně nádherně lehce a v pohodě skákal, takže žádná laťka dole. Vítězství klubů z loňska jsme sice neobhájili, ale běh to byl krásný. Podobný standard běhů jsme si se Spikym zachovali do neděle. V jumpingu běžel nádherně, ale já chtěla tři překážky před cílem udělat v-set, jenže jsem ho nestihla a vlezla Spikymu ošklivě do dráhy, takže shodil laťku. Přesto jsem měla ohromnou radost, protože mi nic neudělá větší radost, jak běh, kdy si se Spikym rozumíme, nic neřešíme, jen si vychutnáváme samotný běh a klape nám to. Radost mě trošku přešla po té, co jsem viděla výsledkovku. Díky mě jsme opět přišli o pohár. Druhý nedělní běh byl podobně krásný, jen zkončil ještě líp - diskem . Podcenila jsem kolečko v cíli, protože Spiky si dvě překážky před cílem myslel, že ta rovinka byla závěrečná, letěl si pro něj a šťastně mi ho na parkur donesl. Já jsem se musela jen smát a byla nadšená z tak povedenýho běhu.
Takže se nočky opět nadmíru povedly a to nejen co se týče běhání. Samozřejmě k nočkám patří i pozdější večerky, spousty kamarádů, dobré jídlo, pití,...

Minulý týden jsem s klukama strávila v Čebíně u Marti na táboře. Běhal jen Spiky, protože u Marti se zas až tak moc neběhá a vzhledem k tomu, že Argi téměř vše zaběhne napoprvé, nechtělo se mi za něj kvůli těm 5 minutám denně platit. Takže byl náležitě naštvanej a dával to svýmu okolí dost najevo .
Spiky byl sice na konci tábora unavenej, ale myslím, že to byla spíš únava psychická. Byl moc šikovný, opět vím na co se v dalším tréninku zaměřit. Moc se mi líbily tréninky s Karlem. Má trošičku jiný pohled na agility a všímá si jiných věci jak Martina. Ve zbývajícím čase jsme sledovali DVD od Susan Salo a Garret. Takže mám spousty nových teoretických poznatků a jsem v depresi z toho, co jsem všechno zanedbala. No nic, zkusíme to napravit. A hlavně nám vědomosti zůstanou pro další generaci,že .

V úterý jsem se vrátila ze semináře a ve středu navečer jsme já, Magda a Kaťa vyrazily směr Maďarsko. Na tyto závody se těším bezmála rok, od té doby, co jsem zjistila, že budou tak blízko. Největší závody na kterých jsem kdy závodila, a na rozdíl od EO mě v ničem nezklamaly, naopak - byly ještě lepší než jsem čekala.
Nejprve musím napsat něco o naší cestě tam - stojí to za to . Když jsem řekla, že jsme vyrazily směr Maďarsko, myslím to doslova. My totiž ani jedna nevěděla, kde ty závody vlastně budou. Když jsem volala Káti, jestli mám nastudovat cestu, řekla mi, že je to zbytečný, protože máme přece GPS . A i když technice nevěřím, lenost zvítězila a já se ani nepodívala na jméno města, kam jedem. Jenže to ani jedna z nás. Až na hranice se Slovenskem bylo vše ok, tam už to začalo - dostaly jsme pokutu za nezastavení na stopce. Pak nás GPSka pořád tvrdošíně vedla do Rakouska na dálnici. Nám se nechtěla kupovat známka, takže jsme si za odměnu frčely po těch největších dírách, co tam mají. Navíc jsme ani netušily, jestli jedeme dobře. Káťa totiž tvrdila, že jedeme do Segedu a ten je na druhé straně republiky(naštěstí jsme tam nejely). Nejlepší ovšem bylo, když asi o půlnoci GPSka vypověděla službu a my nevěděly ani kde jsme ani kam jedem. No prostě ideál. Naštěstí ji ale technik Káťa opravila a my mohly pokračovat. Asi o půl druhé ráno nám hlásila konec cesty za kilometr a vedla nás na šílenou polňačku. Tam jsme to vzdaly a naznaly "ráno moudřejšího večera". Spaly jsme na parkovišti u nějakýho kulturního centra u jezera. Vzhledem k tomu, že pršelo, postavily jsme altán a asi na tři hodinky si zdřímly. Ráno jsme samozřejmě zjistily, že GPSka je hloupá a kemp našly bez problémů. Byl jen na druhé straně jezera.
Ve čtvrtek probíhalo Maďarské mistrovství borderek. Bylo nás tam asi 220, všechny kategorie dohromady. První parkur byl tak jedničkový open, takže to bylo hlavně o rychlosti. Měla jsem z něj hrůzu - první běh a ke všemu hodně rychlý, pro nás většinou moc není. Spiky mi ale udělal moc velkou radost a spadla nám jen jedna latěčka, i čas nebyl špatný. Umístili jsme se na asi 50. místě, což mezi takovými závodníky považuji za velký úspěch (a hlavně ten první běh dne). Pak následoval jumping, který byl diametrálně odlišný - asi tak o sto úrovní . Procházela jsem jej s Lenkou Cábovou a Jaakkem, který nám moc radil. Ukázal nám, jak jej máme běžet a řekl ať do toho jdeme na 100%. To znamená zkusíme si všechny ty novinky, co jsme se naučily u nich na semináři. Řekl, že totiž o nic nejde, protože parkur je pro jedničkáře jednoduše neběhatelný, ostatně ani pro trojky ne. A měl pravdu, diskli jsme se asi v půlce a z těch asi 220 psů to doběhlo mám pocit 16 psů. To už o něčem vypovídá . Já ale měla ohromnou radost, povedlo se mi téměř vše, co jsem si naplánovala, Spiky byl jak vítr a hlavně - žádná laťka dole .
V pátek už začalo Border Collie Classic - ktegorie A1 - takže my. Z prvního běhu jsem měla moc velkou radost. Spadla nám jedna laťka(vlezla jsem mu do dráhy) a element v dálce(otáčel se po mně, nedala jsem žádný povel). V tomto běhu jsme měli jeden velký oblouk a hlavně rovinku díky mě (zapomněla jsem dávat povely) Spiky nevalil jak umí. Takže jsem nečekala nic moc čas. A k mýmu překvapení byl naprosto vynikající - jen o pár setin byl Spiky druhý nejrychlejší z víc jak 70 psů! Postupovka okolo 6 m/s. A to jsme tam měli ještě velké mezery. No pro mě bomba. Další běh byla hra gambler. Tam Spiky běžel ještě líp a snad i rychleji, taky jsme nasbírali hodně bodů, jenže kvůli blbé paničce jsme měli odmítačku a nezískali 20 bodů za jackpot . Takže jsme mojí vinou přišli o minimálně třetí místo, možná i líp, protože bychom byli rychlejší. Další běh byl open a to byl jednoznačně náš nejlepší běh celých závodů. Bohužel ale čistý disk . Kdybychom to doběhli, vyhráli bychom, protože čistě doběhli jen dva pomalejší psi.A náš čas by byl opět hodně hodně dobrý - Spiky makal a běžek jak o život. Nechápu, kde se to v něm bere. Obzvláště po dvou dnech závodění. Uplně poslední běh byla hra snooker. Tu jsme ale téměř nikdo nepochopili, takže tam jsme získali jen 4 body , ale opět žádná laťka dole, což je pro mě hodně důležitý.
V sobotu a neděli už byla kategorie A2,3, takže my už jen fandili. A našim se dařilo - získali 1. místo v družstvech a Marťa Vaškebová 3. místo v jednotlibcích. Moc gratuluji všem. Káti bohužel Axička začala v sobotu kulhat, tak další běhy vzdaly. Tak snad to bude brzo v pořádku a všm to zase natřou.
Když to shrnu, byla jsem s celými závody maximálně spokojená a ze Spikyho nadšená. Zároveň mě ale to moje zaváhání a chyby hrozně moc mrzeli, protože tentokrát nám do obrovského úspěchu chybělo opravdu málo. Ale na druhou stranu jsem zjistila, že Spiky je schopný uspět i v tak obrovské konkurenci a kdybych se já jen trochu zlepšila, tak má velkou šanci dosáhnout hodně vysoko. Tak snad jednou ...

V poslední době se toho událo nějak hodně, takže postupně. V neděli 25.7. jsme v brzkých ranních hodinách vyrazili směr Liberec a EO. Vezmu to stručně, čekala jsem atmosféru srovnatelnou s Moravia Openem a to jsem byla hodně zklamaná. Nevím, možná to bylo tím, že jsem tam jela jen na neděli a nebyla tam všechny dny, ale nějak jsem si to neužila. Celková nálada byla špatná, dost poznamenaná sobotním deštěm a špatným povrchem, za to ale samozřejmě nikdo nemůže. Spíš mi vadilo, že z tribuny nebylo téměř nic vidět a na finále jsme nemohli k parkuru a hlavně nebylo nic slyšet, takže jsem ani kolikrát nevěděla kdo zrovna běží. Přece jen neznám všechny agiliťáky od pohledu. Takže kdybych jela až do Liberce jen kvůli EO, byla bych fakt naštvaná. Ale co, aspoň jsem potkala spousty známých a pokecala si.
Z Liberce jsme večer přejížděli do Havlovic, kde se v pondělí a úterý konal seminář s finskými trenéry a reprezentanty Jaakkem Suoknuuti a Janitou Leinonen. A to byla jednoduše bomba. Naprosto úžasný, dokonalý, prostě boží. Jak jsem řekla, nejlepší investice do Spikyho co se agility týče. Ze semináře jsem nebyla nadšená jediná, myslím, že by se mnou souhlasili všichni zúčastnění. Tím chci moc poděkovat organizátorům zato, že tyto dva trenéry pozvali. A jestli Janita s Jaakkem opět dojedou na stopro jedu znovu. Vzhledem k tomu, že dojmů a hlavně poznatků z tohoto semináře mám tolik, zkusím to nějak dát dohromady a pak sem napíšu mnohem mnohem delší text, aby z toho měli něco i ti, co tam nebyli.

Máme novou galerii štěňátek Spikyho a Agátky. Prozatím obahuje pouze fotky z návštěvy u Agátky kde je prckům zhruba tři a půl týdne. Déle ve frisbee galerii přibyly fotky z letošní zimi a u Arga i Spikyho pár jarních kýčových obrázků s pampeliškami.

V neděli po soustředění jsme hafany nechali doma aby odpočívali a jeli se podívat na Spikyho dětičky. Jsou to malé nádherné chlupaté kuličky. Bylo hodně horko, tak skoro celou návštěvu prospali, ale už umí krásně chodit a papají už i granulky. Jsou to šikulky. Všechny holčičky mají už nové majitele. Toníček je ještě volný, tak kdybyste měl někdo zájem, neváhejte a ozvěte se. Toníček bude nádherný pes, má krásně širokou hlavičku, pěkně zbarvený - no prostě krasavec. Navíc je to mazel a vyrovnanej pejsek.
Za návštěvu moc děkujeme celé Agátčině smečce.

Tak letos už po čtvrté a opět jsem byla nadšená tak jako každý rok. Tentokrát se k naší stálé sestavě já a Magda se smečkama, přidaly ještě obě Káti s těmi jejich. Takže celkově jsme tam měli 9 hafanů. Letos jsem se Spikym trénovala u Elišky a s Argem u Jany, protože ta měla začátečníky. Spiky by se tam moc nudil a pro Arga to bylo tempo tak akorát. Vzhedem k tomu, že Argi letos oslavil už 7. narozeniny, začínám ho dost šetřit. Přece jen záda ho občas bolí. Takže jsme vynechávali tunely, áčko a občas i celý ténink. Takže si ridgebaček zaběhal jen tak prázdninově. Ono mu to ale vůbec nevadilo, naopak, přece se nepřetrhne, když se tam houby fandí. Za to Spiky se přetrhne vždy a všude. Po týdnu trénování 4 hodiny denně, nemluvě o dvoudenních závodech před tím, vždycky vtrhne na parkur jak vítr, nadšenej, že jde opět něco dělat. Únavu on jednoduše řešit nebude, to musím já. Pořád mě ale tou svou pracovitostí a nadšením uchvacuje. On je prostě úžasnej. Běhal moc hezky, naučili jsme se nějaké nové věci, tak to snad někdy dokážu uplatnit i na závodech.
Počasí opět vyšlo dokonale, já si potrénovala až běda (celkově sedm hodin denně stačilo i mně ), voda v řece byla úžasná, koupání v tůňce, co jsme objevily s Magdou bohužel až předposlední den, naprosto boží, no prostě toto soustředění opět nemělo chybu.

Dnes jsme se se Spikym vrátili z těchto naprosto úžasných závodů. Vzhledem k tomu, že hned zítra ráno odjíždíme na Šumavu, rozhodla jsem se napsat tuto aktualizaci ještě dnes a ne až za týden jak je mým zvykem. Vyrazili jsme spolu s Ladou a Dragonkem v pátek odpoledne. Bohužel jsme nestihli páteční zkoušky, protože jsme museli čekat na Argiho chůvičku. Tan totiž kvůli počasí nejel a moc dobře jsem udělala - bylo pekelně horko.
Závody se konaly v Rožnově na fotbalovém stadionu na umělé trávě. Pro nás premiéra a musím říct, že se na ní běhalo skvěle. Vůbec celé zázemí stadionu bylo naprosto luxusní. Běhalo se na dvou parkurech a protože bylo asi 250 závodníkům, v sobotu se končilo až o půlnoci. A bylo se na co dívat. Především mě nadchla současná mistrině světa v largích. To byla jednoduše bomba, jak panička, tak pes . A nejen ona, takových hvězd tam bylo několik, což bylo úžasný je vidět na živo a zazávodit si s nimi.
V sobotu se běhaly 4 parkury a pak večer bylo finále. V neděli byl jeden běh kvůli horku zrušen, takže jen parkury tři. Myslím ale, že to stačilo až až. Byli jsme všichni totálně mrtví. Z našeho běhání jsem měla moc dobrý pocit. Parkury byly samozřejmě hodně hodně těžké, ale krásné. Narozdíl od Šintavy, tady se mi líbily naprosto všechny. Těžké byly, takže disky nás neminuly, ale tentokrát jsme doběhli i několik běhů a já byla moc moc spokojená. Hlavně se Spikym. Na to, jak byl opět natěšený a vymagořený, skákal a soustředil se moc pěkně. A nebýt paničky, která třeba zapomněla parkur a nebo frajeřila v sandálkách a pak sebou řízla na zem, doběhli jsme skoro všechno. Největši radost mi Spiky udělal v posledním běhu, který začínal rovinkou o šesti skočkách. Tady jsem čekala, že to lehne popelem, protože jsem musela rychle letět na konec, kde čekal tunel, do kterého se pochopitelně nešlo. A to Spiky moc nedává, ale tady to naprosto frajersky dal a nespadla ani jedna laťka! I mistru světa spadla. Jenže tuto rovinku jsem já bohužel dobrzdila po zadku a než jsem se zvedla Spiky šel za mnou a pak skočil překážku z druhé strany. Ale ta rovinka - to bylo úžasný. Takže mám moc velkou radost jak se Spiky lepší.
Závody byly super zorganizovaný, takže pokud budou příští rok, na stopro jedem.

Na náš první letošní dogtrek jsme ve čtvrtek 24.6.2010 vyrazili na Slovensko na Oravský dogtrekking. Vzhledem k tomu, že těch psích aktivit máme trošičku víc, snažíme se vybírat dogtrek v místech, kde je krásná příroda a kde jsme ještě nebyli. A Oravu vřele doporučuji - příroda je tam úžasná.
Tentokrát jsme ale po dlouhém zvažování nechali doma Argíška. A dobře jsme udělali, moc nadšený by asi nebyl. Byla totiž velká zima a celý pátek mrholilo až pršelo a my se brodili doslova až po kotníky v blátě. A to přece jen pro ridgebacka už moc není. Zato Spiky byl ve svém živlu.
Tento dogtrek byl etapový s povinným bivakem v základním táboře. Trošku tím ztratil na dobrodružnosti, ale po pravdě, když jsem viděla všude to neskutečný bláto a mokro a předtavila si, že bychom tam někde měli spát, byla jsem za povinný bivak docela vděčná. Takže nás na konci prvního dne čekala horká sprcha, pořádný jídlo a spánek pěkně v suchu ve stanu. První den se nám nějak nedařilo a pořád jsme bloudili. Vzhedem ke kopcovitosti terénu, nic moc příjemnýho. Jedna naše zacházka byla na pěkně vysoký kopec víc jak hodinu tam a pak zase hodinu zpět. No jo, kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. Takže první den jsme došli až někdy v šest. Druhý den už jsme si dávali větší pozor a taky tuto etapu zvládli za asi 7 hodin a dorazili někdy po třetí hodině. Musím říct, že se mi tentokrát šlo moc dobře, až mi to přišlo nějaký krátký. On teda byl o něco kratší - jen asi 85 km. S naší zacházkou to ale přes 90 bylo určitě. Spikýšek byl samozřejmě úžasný, celou dobu mírně táhl, když jsem potřebovala, šel za mnou, prostě zlatíčko. Jediný místo, kde netáhl a motal se, bylo jak jsme se ztratili. Asi se mi snažil říct, že jdeme úplně blbě . A únava? Tak trošku unavenej byl, ale bohužel jen trošku
Ještě moc gratuluji Magdě a Kájovi k úspěšnýmu dokončení. (samozřejmě i Alence a Pigíškovi)